Bard

Bylo nebylo, ale spíše bylo, jedno císařství. A v tom císařství žil jeden mladík. Jeho jméno každý znal, však zapomenut byl časem. Nebyl snad slavný pro stovky draků skolených, ani desítky jeskyní vydrancovaných. Však byl přec oslavován jako hrdina. Byl hrdinou ženských srdcí. Byl zpěvákem. Minstrelem, nebo bardem, chcete-li.

Už když malý byl, sedával na mezi nad loukou a na svou píšťalku hrál melodie, ke kterým se ptáčci v okolí sami přidávali. A nejenom ptáčci. Když dorostl do věku, kdy ho začaly zajímat děvčata, rázem pochopil, jaký má trumf v rukávu. A tak hrál a hrál, až se hory zelenaly. Jeden nástroj za druhým se mu v rukou rozezníval do těch nejskvostnějších tónů. Není divu, že byl považován nejlepším hudebníkem široko daleko.

A teď věřte nebo ne, tahle příhoda je pravdivá, i když zdát se to nemusí. Jednou se náš hrdina vracel pozdě večer přes les z pastvy domů. Spěchal a nevšiml si, že zahnul na špatnou stranu a dostal se do míst, kam není radno po setmění chodit. Všichni z vesnice ví, že tam pod trojím dubem má brloh starý medvěd. Už mnoho ovcí a koz padlo za oběť tomuto mrzoutovi. Náš zpěváček si svůj omyl uvědomil až ve chvíli, kdy před ním na cestě vyrostl balvan jako hrom. Nohy rázem zkameněly a hlava vypověděla poslušnost. Medvěd se pomalu blížil a už byl na 10 metrů. Jediné co mladík uměl, bylo hrát. A tak sáhl podvědomě po píšťalce a začal poslední tesklivou melodii. Melodii na rozloučenou.

Slzy jako hrachy se koulely chlapci po tvářích, však hrál dál. Hrál naposled. Hrál smutně a hrál dlouho. Dlouho se nesla melodie po cestičce i do okolního lesa. Až za dobré půl hodiny se mladík vzpamatoval a přestal hrát. Vždyť není mrtvý! Medvěd leží natažený ani ne dva metry před ním a spokojeně oddychuje. Rozhodně ho nechce sežrat. Vždyť to by už dávno udělal! Náš hrdina nechtěl pokoušet Omovu dobrotu dlouho a tiše odkráčel směrem k domovu.

A od té doby mladík věděl, že hudba může být i dobrou pomocnicí. Mnohokrát dokázal uklidnit neposedného býčka či toulavého psa. A to ještě neměl být ani zdaleka konec jeho umění. Jak to tak bývá, pro talentovaného mladíka nebývá na vesnici dost prostoru. A tak se i náš hrdina vydal na zkušenou do světa. Pravda, odchod nebyl až tak úplně dobrovolný. To se mělo tak.

V den svých šestnáctých narozenin mohl konečně náš zpěvák vyrazit na pravidelnou vesnickou veselici. Vzal si malou harfu, bez hudebního nástroje se nikdy nehnul ani na krok, a vyrazil. Na zábavě byl Turlan. O rok starší mladík, syn stařešiny vesnice. Ti dva se neměli v lásce a jak už to tak bývá, mohla za to Ambiona. Krásná dcera pekaře. Ač povahou klidní, přesto se náš hrdina s Turlanem prostě nesnesli. A tak dříve nebo později se stalo to co se stát muselo. Mladík vzal v pauze harfu a začal drnkat melodii. Veselou až posměvnou a do toho začal broukat o kom jiném než o Turlanovi. V tu ránu neštěstí bylo na světě.

Turlanova pěst dopadla přesně. Píseň ho uvedla do nepříčetného stavu. Rána však padla a už nešla vzít zpět. Turlan jen stál nad zpěvákem a nechápal, co ho k tomu vedlo. Vždyť to byla jen píseň, hloupá píseň hloupého zpěváčka.

Ráno si mladý zpěvák sbalil svých pět švestek a odešel z vesnice. Taková urážka totiž buď skončila smrtí nebo odchodem jednoho ze zapojených. Zvolil si odchod. Bylo to lepší pro celou vesnici. Ale krom pořádné modřiny pod okem si odnesl také jedno poučení. Píseň může nejen uklidnit, ale také pořádně rozčílit a to asi nejen člověka. Po cestě zkusil na skupince ptáků, jestli má pravdu a měl. Hlubokými tóny dokázal ptáčky přivést skoro k šílenosti, až se pustili do sebe navzájem. Nu což třeba se to bude někdy hodit.

Hudba se v jeho rukou proměnila časem v mocný nástroj. Dokázal uklidnit i divou zvěř a naopak rozeštvat ji tak, že pak zaútočila, ač to předtím nemělo zvíře vůbec v úmyslu. Však nejen to. Dlouho zkoumal, co dělají jeho melodie s lesní zvěří a tak si řekl, že přeci musí jít i zvířata přinutit, aby poslouchala. Také že ano. A tak jste mohli potkat minstrela, drnkajícího si veselou písničku v patách s mladou laní.

Jednou si hrál minstrel na palouku. Najednou kde se vzal tu se vzal, zjevil se před ním znenadání starý elf. „Hraješ pěkně mladíku. Jen co je pravda.“ S těmito slovy vtiskl mladíkovi do rukou podivnou knihu. Knihu písní. „Ty už budeš vědět co s tím“, pravil stařec a odkráčel do lesa. Mladík byl vskutku zaražený, však když otevřel knihu, spatřil skvosty. Nádherné písně, které lahodily mysli a tělu. Cenu té knihy měl však objevit až později.

Však hrát zvířatům nemůže nikoho bavit navěky, ač měl bard přírodu tuze rád. A tak se vydal do města. Zpátky do civilizace. Však se mu už také stýskalo po někom, kdo mluvit umí a kdo vyslechne nejen melodii, ale i slova. Složit spousty balad a písní. Rozdávat všem radost a štěstí. Při jeho písních se začaly dít dokonce divné věci. Jednou přišel do špitálu, potěšit nemocné a spustil svou oblíbenou:

Lidé si najednou připadali lépe. A opravdu. Když někdy nepřišel, trvala léčba stejného zranění déle. Dlouho trvalo než si uvědomil, že jeho písně mohou léčit a nejen to.

Však uvědomili si to i lidé okolo a tak bard nevěděl, kam dřív skočit. Všude ho nutně potřebovali, všude se po něm ptali, pořád jen hrál a hrál. Naučil se ale, kvůli tomu návalu, vychutnat si každou chvilku. Soustředit se, odpočinout si. I to mu pomohlo vložit do některých písní víc citu a tak se stal tím nejlepším bardem široko daleko. Však jednou, zrovna když šel od kováře k špitálu, zastavil se a přemýšlel, kdy naposledy složil nějakou novou píseň, kdy si zahrál jen tak pro radost uprostřed přírody? Už si ani nepamatoval. Jen svými písněmi pomáhal tu tady, tu onde. Už nerozdával radost. Nekouzlil úsměvy na tvářích dětí žertovnými písničkami.

Hrál jen písně z knihy. Měl je naučené dokonale, obehrané nastokrát. Však vytratil se cit. A tak se sebral, nechal vše tak jak bylo a do špitálu už nedošel. Vrátil se zpět do lesa. Tam mu bylo nejlíp. Tam poprvé objevil moc hudby. Tam našel smysl života. Však i knihu písní nechal ležet na ulici. Tam ji našla mladá dívka. Dlouho knize nerozuměla, však za čas pochopila a kniha se začala šířit dál. To je už ale zcela jiný příběh.