V hospodě bylo toho večera nezvyklé ticho. Jen oheň v krbu plápolal a několik farmářů z vesnice se bavilo hrou v kostky. U jednoho stolu mohl příchozí však spatřit mladíka, který doslova visel pohledem na starci sedícím naproti němu. Stařec musel být v mládí jistě velmi silný, avšak čas se na jeho těle už podepsal. Stále bylo ale vidět, že tento muž má síly za dva. Kdyby jste si přisedli, poznali by jste důvod chlapcova zájmu. Stařec vykládal mladíkovi, ostatně také velmi statnému, o svém životě a hlavně o svém řemesle.
„Jo milej zlatej, kovařina není jen tak nějaký to řemeslo, kovařina je umění. A nemysli si, když někdo jen umí mlátit kladivem, tak to není pořádnej kovář, ale jen si tak říká. Já jsem bejval mistr svýho řemesla. Uměl jsem udělat na co si jen vzpomeneš. Někdo potřeboval drátěnou košili, udělal jsem mu ji. Potřeboval bys meč? Proč ne. Prostě já jsem koval u samotnýho vévody z Trinsicu a to byl nějakej pán. Dělal jsem i nóbl kousky. Jednou si u mě nechal vyrobit brnění kouzelný z té nejvzácnější rudy. Z mytherilu.“ Stařec si přihnul z korbelu před sebou a pokračoval: „Ale jak říkám, kdo umí jen bouchat kladivem do železa, hodí se leda do vesnice na opravování rýčů. Já jsem tuze študovanej. Vyznám se ve spoustě věcí a musel jsem na to dlouho a poctivě študovat.“ „A mistře co že jste to studoval krom kovařiny tedy?“ zeptal se mladík. „No holenku to dá přece rozum ne? Když chceš umět drátěnou košili, tak se musíš přeci naučit dráteničinu ne?“ „Uf mistře, jak se mám vyučit v dalším řemeslu? Vždyť i ta kovařina je dost těžká“ „Kdo ale taky říká, že musíš bejt mistr? Podívej, když se naučíš dělat s dráty tak, aby z tebe byl průměrnej dráteník, půjdou ti košile už krásně od ruky. Kdo by se taky frflal s těma jejich runama a kdoví čím ještě.“ „Aha, tak to ano mistře. A povězte, musí kovář vidět i do jiného řemesla než do dráteničiny?“ „To si teda piš mlíčňáku“ řekl stařec a usmál se. „Když chceš bejt kovář pro šlechtu a pro bohatý pány, tak musíš umět ukovat i ty kouzelný brnění. A to není jen tak.“ Mladík poručil další korbel pro starého kováře, a ten pokračoval ve vyprávění. „Já když sem přišel ke dvoru, tak jsem uměl pracovat s dráty docela slušně a kovařinu jsem zvládal, že už to snad ani líp nešlo. Ale až tam jsem zjistil, že nejsem ani poloviční kovář. Tam jsem totiž teprve poznal o čem ta kovařina může bejt. Žádný spravování pluhů a rýčů. Fajnová práce na skvělých věcech. Jenže taky sakra už pořádná věda.“ Mladík doslova hltá každé kovářovo slovo, až se zdá, že i dýchat zapomněl. „No prostě na vévodově dvoře jsem nebyl ani měsíc a už jsem putoval do Moonglow na univerzitu.“ „Co jste tam jako kovář dělal mistře?“ „No dyť ti to povídám, že to je hotová věda, taková pořádná kovářská práce. Učil jsem se tam zacházet s různými lektvary a postupy tvrzení a opracovávání kovů. Byla to tedy šichta ti řeknu, ale nakonec se to vyplatilo. Musel jsem se ale naučit mnohem víc alchymii a lučbě než třeba dráteničině. Když jsem na univerzitě končil po asi roce, byl jsem schopný namíchat lektvar neviditelnosti, odborně se tomu říká invisibility. Hrozné slovo co? Prostě byl ze mě skoro alchymista“ Stařec se usmál a jakoby vzpomínal na dávné časy. „Hmm, to muselo být opravdu zajímavé mistře, takže to jste pak mohl už vyrobit dozajista na co jste si jen vzpomněl že?“„Mladíku co tě nemá. Dělat kováře u vévody, to znamená to, že se ti do rukou dostanou ty nejlepší materiály a co víc. Kouzelné návody na výrobu těch největších skvostů. A to jen tak nějakej hej počkej neudělá. To je věda. Když chceš takovej unikát vyrobit, musíš přesně vědět vše o materiálu i o samotném výrobku. Musíš mít cit pro věci a přesně odhadnout, co a jak. Hele dám ti příklad. Ta Dýka co ti visí u pasu, půjč mi ji.“ Starý kovář si vzal od mladíka dýku, chvíli ji bedlivě prohlíží , potěžkává, zkouší v ruce a pak praví: „Tak na tuhle dýku bylo potřeba jedné kůže a dvou ingotů železa, to odhadneš podle váhy. I takovéto věci musí kovář znát. Není to jen o tom, že přesně odhadneš, co na takovou věc budeš potřebovat, to na normální věci nemusíš ani vědět, prostě to uděláš, však víš jak vypadá taková dýka a tak je jasné že ji umíš udělat. Ale tady jde o to, že když pochopíš, z čeho a jak se věci skládají, tak budeš moct bouchnout přesně tam, kam je třeba a to u takových unikátů je sakra potřeba. Prostě není to jen o odhadu potřebného materiálu, ale taky o znalosti struktury a spojení různých speciálních přísad. Naučit se odhadovat věci je tuze důležité pro někoho, kdo chce kovat unikáty. Ale samozřejmě že nemusíš být jako císařský odhadce, který když se na tebe podívá, tak ví, co jsi měl k obědu, ale musíš být zkušený. To rozhodně.“ „Mistře nechápu, jak si toho můžete tolik pamatovat“ podivoval se mladík.Starý kovář se usmál a po dalším hltu silného piva spustil: „No nemysli, že je to vše“ Stařík se polichoceně usmál. „Asi poslední, ale neméně důležitou dovedností na výrobu magických předmětů, je znalost zbraní jako takových. No samozřejmě že i brnění, to dá rozum.“ Mladík pokyvoval hlavou a nic jiného než stařík ho v tu chvíli nezajímalo. Ten pokračoval dál. „To jak musíš znát dobře zbraně a brnění se liší od jednotlivých kusů. Některé zbraně jsou na použití jednoduché, ale jiné vyžadují přesné vedení úderů a to musíš ovládat taky, abys věděl, kterou část zbraně vystaví válečník největšímu namáhání. Bojovat s ní nemusíš umět, ale vědět o ní musíš skoro první poslední. Ale ono takové vědomosti uplatníš i při normálním kování.“ Mladík bedlivě poslouchal vyprávění mistra kováře a snažil se zapamatovat každé jeho slovo. Když to vypadalo, že stařec domluvil, odvážil se mladík a pravil: „Mistře, to co jste mi tady povídal bylo moc moc zajímavé. Myslím, že se stanu kovářem.“
Za několik týdnů v kovárně blízké vesnice. „No vidíš, jak ti to jde Tomáši. Bude z tebe šikovný kovář a jednou to dotáhneš třeba až na vévodský dvůr, jako já“ chválí mistr svého učedníka. „Hodně jsi se naučil od té doby, co jsi udělal svůj první džbánek. A jak jsi se při tom spálil“ Zasmál se kovář. „Říkal jsem ti, aby sis na to vzal ty kleště, které jsem ti ukázal. Ale ne, ty jsi musel mít svou hlavu. Myslím, že teď už i nějakou láhev zvládneš vyfoukat.“ „Udělal jsi slušné pokroky. Teď si zkusíš poprvé ukovat hrudní plát pořádného brnění. Vezmi si 20 ingotů železa, to by tak mělo stačit a teď musíš takto…“ Starý kovář tvaroval rozžhavené železo přesnými údery kladiva a postupně se začal rýsovat požadovaný tvar. Nakonec bylo dílo hotovo. „Teď to zkus ty“ pravil kovář. „I když nejsi zatím ani průměrným kovářem, myslím, že už to zvládneš. To že se přehoupneš přes ten pomyslný průměr zjistíme tak, že se ti konečně povede ukovat pořádný meč. Však na jeden je potřeba deset ingotů železa a nějaká ta kůže na rukojeť takže to není tak těžké.“