Ráno bylo jako každé jiné. Ptáci si vesele prozpěvovali a jasná obloha slibovala další den vybízející ke koupání. Však také nejeden kluk či dívka z vesnice tomu vábení neodolali a od jezera se ozýval křik dovádějící omladiny. Kdyby jste však chvíli pozorovali koupající se mládež, našli by jste mezi nimi jednoho mladíka, který rozhodně radostí neoplýval. Obyčejná režná košile, krátké kalhoty a místo účesu vrabčí hnízdo. Vašek, tak se ten mladík jmenoval, neměl na koupání vůbec náladu. Bodejť by ano. Včera ho mistr truhlář tuze vyhuboval.
„Vašku, Vašku, pojď se taky namočit, voda je nádherně teplá. Ten včerejší déšť ji krásně pročistil“ volala na mladého učedníka truhláře dívka ponořená po krk ve vodě. „Ale kdež, musím za chvilku být v stolárně u mistra a ten by mi dal, kdybych přišel zmáčený“ zavolal v odpověď Vašek a raději se sebral ze země a namířil si to svižným krokem k vesnici. „To je dost, že jdeš. Už tady jsem aspoň půl hodiny a mladý pán se zase někde loudá.“ Jako kdyby to Vašek netušil. Mistr má zase náladu pod psa. Včera totiž nechtěně Vašek upustil nádobku s klihem na novou mahagonovou židli pro cechovního mistra a tak přišlo vniveč spoustu vzácného dřeva. „Promiňte mistře, myslel jsem“ ani to Vašek nestihl doříct a mistr spustil svou. „Tak pán myslel jo? To jsi měl myslet spíš při tom, když jsi nesl ten klíh. Konec myšlení a dej se do práce! Tady z toho dřeva potřebuji nadělat prvotřídní prkna.“ „Ale mistře, prkna dělám snad od té doby, co jste mne přijal do učení. A …“ víc už Vašek říct nestihl. Přistál mu takový pohlavek, že schytal druhou od ponku, na kterém leželo dřevo ke zpracování. „A když jsem ti chtěl dát novou práci, tak jsi to zpackal. To jsi chtěl určitě říct, že? Každý začíná s opracováváním dřeva na desky. Musíš hochu získat cit pro dřevo. Poznat, který kus se hodí a který je dobrý leda na otop. Cit to je pro nás truhláře moc důležitá věc. Ale ty holomku se musíš naučit hlavně dávat pozor. Já z tebe pořádného truhláře už udělám.“ Jak čas běžel, mistr pomalu zapomněl na příhodu s klihem a začal Vaška pouštět k obtížnější práci. Velmi moudrý muž byl však ten, kdo pravil, že každý začátek je těžký. Pro Vaška to platilo dvojnásob. Na první židli, na které se dalo bez úhony na zdraví sedět, spotřeboval místo obvyklé jedné hrsti hřebíků hned hrsti tři. A dřeva padlo také 10 prken, místo běžných tří. A to ještě nesmíme zapomenout na 8 kusů neopracovaného dřeva, místo běžných čtyř. Jenže to byl ještě Vašek prakticky bez zkušeností. Byl rád, když vyřezal kyj. Padlo na to 7 kusů dřeva jak nic. Ale vše už je zapomenuto. Vraťme se do stolárny za naším učedníkem a jeho mistrem. „No vidíš holomku, tak přeci jen z tebe snad udělám pořádného truhláře. Pěkný stůl jsi udělal, pěkný. Ale nemysli si, že jsi nějaký mistr. Nesaháš ještě ani průměrnému truhláři po ramena. Ale to že jsi nezničil žádný materiál, to ti slouží ke cti. Víc jak 15 prken a dvě hrsti hřebíků bych ti stejně nedal. Byl jsem připravený tě vyhodit, jestli nezvládneš ten stůl. Něco z tebe ale přeci jen může být, tak upaluj ven. Pro zbytek dne máš volno.“ Když mistr skončil svůj proslov nad stolem, který právě Vašek dokončil, poskočil si učedník a vyběhl ven do chladného zimního dne.
U zamrzlého rybníka hořel oheň a kolem něj se tísnili mladí hoši a dívky z vesnice. Ještě nenapadl sníh a tak bylo všude dřeva dost a dost. Když viděla Mařenka přicházet Vaška, neváhala a rychle pro něj zjednala místo hned vedle sebe. „Tak co Vašku, povídej. Jak ti to jde u mistra? Já už jsem se naučila péct chleba.“ Pravila hrdě Mařenka. „No mistr byl se mnou dnes tuze spokojen a tak mi dal do konce dne volno. Udělal jsem svůj první stůl a mistr říkal, že ze mne něco bude. Snad mne teď nechá dělat i se vzácným dřevem“ řekl Vašek v odpověď. „Prostě s pilkou a s hoblíkem mi to jde už opravdu dobře.“ Jak Vašek správně tušil, mistr se rozhodl, že jej pošle vyučit se i dalším řemeslům, aby se stal plnohodnotným truhlářem. Ještě předtím, než Vašek odcestoval do Moonglow na univerzitu, dal jej mistr do učení k místní švadleně se slovy: „Jestli holomku chceš někdy udělat pořádnou židli s polstrováním, trofej, postel, nebo jen hloupý obraz, musíš se naučit pořádně šít.“ A tak se Vašek učil šít. Přes trička a kalhoty se dostal k botám, od bot k práci s kůží a nakonec z něj byl tak zkušený krejčí, že koženou tuniku ušil málem se zavázanýma očima. Byl z něj opravdu dobrý krejčí a švadleny si pochvalovaly, jak zastane těžkou práci s vydělanými kůžemi. Jak už jsme ale v našel příběhu předsevzali, jednoho letního dne se vydal Vašek na cestu za mágy na ostrov magie. Na Moonglow. „Tak holomku.“ Pravil mistr. „Uč se tam dobře. Chci po tobě, aby ses nevracel dřív, než budeš umět namíchat aspoň ten lektvar neviditelnosti. Je to jasné?“
Jasné to bylo víc než dost a tak se Vašek vydal na cestu. Co je však jasné, nemusí být vždy snadné. Práce se dřevem to bylo něco dočista jiného, než to, co Vaška učili na univerzitě. Lahví a zkumavek rozbil nepočítaně. V žebříčku výbuchů se pomalu ale jistě sunul Vašek mezi takové legendy, jako byl Bezprsťák Jirka, nebo Jednooký Tomáš. Dlouho předlouho trvalo, než se Vašek vyučil na mistrem požadovanou úroveň a celá univerzita si nesmírně oddechla, když Vašek opouštěl univerzitu s lektvarem neviditelnosti vlastní výroby v ruce a s 249 výbuchy na kontě. Jen jeho vůle ho udržela při studiu a naživu. Když mistr ověřil znalosti svého žáka, potěšeně se usmál a posadil se do křesla. „Nenechával jsem tě učil se alchymii nadarmo chlapče. Teď se mnou budeš moct pracovat na složitějších zakázkách a nebude hrozit to, že by jsi snad něco z nevědomosti zkazil. Za ty dva roky, co jsi byl pryč se ve Vesperu usídlil cech alchymistů a tuze si žádá například sudy na své lektvary a s těmi znalostmi, co máš z Moonglow, mi budeš moct pomáhat v jejich výrobě.“
A jak mistr řekl, tak se také stalo. Jako alchymista, jak dobře víme, nestál Vašek za moc, ale dřevo, to bylo něco jiného. Jednou Vašek pozoroval mistra při práci a nestačil se divit vlastním očím. Mistr dělal zbraň z ebenu. Tuze se Vaškovi zachtělo umět vyrobit takové skvělé kousky také a tak dlouho mistra přesvědčoval, až jej ten poslal do učení k dráteníkovi. Na výrobu takové ebenové zbraně totiž musí člověk rozumět kovu. Aby byla ebenová zbraň k něčemu a nerozpadla se hned, musí se eben totiž zpracovávat skoro jako by jeden dělal s kovovými dráty. Popisovat to v našem příběhu nemá smysl, ale pro Vaška bylo důležité, aby se stal výborným dráteníkem. A jak se nachýlilo další jaro, pracovali už v dílně dva lidé, kteří se umem sobě snad i vyrovnali. Co zvládl mistr, to udělal i Vašek. Dokonce spolu dělali i několik lodí, které pak sloužily rybářům na blízkém jezeře. Mistr si tuze pochvaloval, že na práci není sám, a Vašek mohl aspoň vydělat pořádný balík peněz pro sebe a svou ženu Mařenku. Mařenka byla skvělá kuchařka, ale o tom až jindy. Její další vášní bylo krom vaření také cestování. Ale nemohla si dovolit cestování opravdové, tak se aspoň nechávala unést fantazií, když cestovala prstem po mapě. Vašek se proto rozhodl, že jí k narození jejich prvního dítěte věnuje krásný globus, jako viděl na univerzitě. Zašel za mistrem a ten se jen usmál a pravil: „Chceš udělat globus? Tak jen do toho. Ale nemysli si, že je to jen tak. Musíš umět pracovat s mapami. Já sám to neumím, ale ukázal jsi, že nejsi žádný nešika a zvládneš to určitě.“ A tak, když se narodilo Vaškovi a Mařence první dítě jménem Luděk, mohla si Mařenka naplánovat cestu kolem Auretánie na krásném globusu, který nesl na podstavci znak jejího manžela. Mistra v oboru truhlářském Vaška.