Mařenka stála nad dřezem a umývala hory nádobí, které jí donesli kuchtíci z jídelny. Hora rostla a rostla a nevypadalo, že by někdy přísun špinavých talířů, hrnců a příborů měl skončit. „Takhle jsem si teda nepředstavovala, že se naučím vařit. Za celou dobu, co tady jsem, mi dali pohlídat leda tak maso nad ohněm.“ Naštvaně brblala. Ale žádný učený z nebe nespadl a trpělivost růže přináší a tak i čas Mařenky nastal.
Jednou, když se nedostavil kuchtík, dostala Mařenka na starost opékání masa. Ze začátku dostávala pořád vyhubováno, protože skoro všechno spálila. Ale nakonec se přece jen naučila, kdy má maso otáčet, jak rychle a vůbec všechny tyhle věci kolem opékání. Však si také Vašek tuze pochvaloval, když mu jednou Mařenka upekla na ohni u jezera kus masa, který předtím tajně ukradla z kuchyně. „Víš, Vašku“, říkala často u ohně Mařenka svému milému „já se nejvíc těším, až ti budu vařit v našem malém domečku a taky našim dětem.“ Při zmínce o dětech sebou Vašek lehce trhnul. „To víš, že já taky, ale než budeme mít děti, tak se musíme zabezpečit. Aby nežily v chudobě.“ řekl Vašek a zase se spokojeně natáhl do trávy.
Jak šel čas, dostala se Mařenka i k opravdovému vaření. Ale než mohla začít vařit složitější jídla, musela se samozřejmě naučit rozeznávat chuti v pokrmech a také určovat, z čeho je dané jídlo složeno. A jak pořád něco ochutnávala, začala se Mařenka pěkně zakulacovat. Z vyzáblé holky byla najednou mladá slečna s krásnými křivkami. Většinu ingrediencí si Mařenka musela zjistit sama a mnohé její výtvory měly chuť velice podivnou. Jednoho dne se vše ale změnilo. Kuchařka přinesla jakousi knihu a chvíli si s ní pohrávala ve svých sádelnatých dlaních. Nakonec, jakoby se přemohla, přišla k Mařence. „Rozhodla jsem se holka, že ti dám tady naši Kuchařku receptů a postupů. Jsi v kuchyni šikovná, ale bez receptů by ses těžko někdy naučila vařit pořádně.“ Mařenka byla zprvu zaskočená, ale pak potěšená a hned toho dne upekla svůj první chleba podle Kuchařky. Nejdřív si nachystala těsto. Přípravu zvládají i kuchtíci a pro ni to bylo hračkou. Z mouky, vody a vajec zadělala těsto, nechala uležet a pak šup do trouby. Za chvíli se kuchyní nesla vůně čerstvého chleba. „Na Vašku, ochutnej, to jsem dnes upekla“, s těmito slovy vrazila Mařenka Vaškovi krajíc chleba a ten jej s chutí snědl. „Opravdu výborný Mařenko, nemůžu se dočkat, až mi budeš vařit pořád,“ usmál se na ni na oplátku Vašek.
Jak šel čas, dostávala Mařenka místo peněz za práci v kuchyni nádobí. Sama si tak vybrala, protože sebelepší kuchařka bez nádobí neuvaří. A tak se stala hrdou majitelkou pánve, hrnců mnoha velikostí, džbánů a jiných kuchyňských potřeb. Nakonec Mařenka byla doslova přebornicí v ochutnávání a rozpoznávání chutí. Dokázala se zavázanýma očima odlišit třeba i 10 druhů vín, o jídle ani nemluvě. A tak ji jednou nechali dokonce připravit pokrm ze speciálních ryb pro místní honoraci. Ale to už by byl jiný příběh. O paní Mařence, která vládne v kuchyni místního hostince pevnou rukou a svému manželu Vaškovi chystá doma jídla těch nejvybranějších chutí. Svou Kuchařku, ač už notně umolousanou, nosila pořád při sobě. Bez té nedá kuchař ani ránu. Stejně jako bez jazyka, který pozná tisíc chutí, a oka, které dokáže odhadnout, kolik mouky ještě přidat do těsta.