Příběh lovce Dundeeana

Dundeean se narodil svým rodičům uprostřed lesů. Právě cestovali do Minocu, v naději, že je trpaslíci přijmou a otec si zde založí živnost. Při porodu však jeho matka zemřela a nebýt trpaslíků, Dundeean nepřežil. Otec, když zjistil, že o dítě bude postaráno, zmizel a tak Dundeean vyrůstal mezi trpaslíky. Už od dětství měl problémy. Mentalita trpaslíků byla úplně jiná a představa, že většinu života stráví pod zemí, naháněla Dundeeanovi hrůzu. Ve svých šestnácti letech v jedné z četných hádek, zabil Dundeean jednoho z trpaslíků a musel uprchnout.

I když byl napaden jako první, s barvou své pleti neměl naději na spravedlivý soud a tak zvolil život psance. Protloukal se lesy, živil se lovem a drobnými krádežemi. Za tu dobu z něho vyrostl zdatný mladý muž. Jeho znalost lovu a přírody neměla obdoby. Nebylo zvíře, které by nedokázal ulovit. Dundeean zjistil, že se lovem lovem zvířat velmi dobře uživí a tak se z něho brzy stal významný dodavatel kůží ale i masa ve všech provincích císařství. O jeho minulosti nikdo nic netušil a tak se stal váženým mužem.

Nutno podotknout, že i přes všechno, co prožil ve svém dětství, dospěl Dundeean v čestného a velmi udatného muže. Byl stále na cestách, neměl vlastně žádný domov. Přestože mu nedělalo problémy spát v přírodě, postavil pro své potřeby několik loveckých chat. Zde nalézal útočiště na svých cestách a rovněž zde skladoval své zboží. Nicméně poptávka po jeho kůžích byla značná a dlouhá léta tvrdého života rovněž vykonala své. To bylo důvodem, že zaměstnal několik mužů, kteří začali najímat v jeho chatách mladé lovce. Dundeeanovi lovecké chaty se brzy staly známými a poskytují příležitost obživy chudým lovcům.

Ztracený Alec

Alec se mezi ostatními chlapci neztratil. Řada lidí ho považovala za pěkného raubíře. Svým způsobem se jim nebylo co divit. Skupinka chlapců, s nimiž kamarádil, byla téměř u každého problému a Alec rozhodně nepatřil k těm, co okamžitě utíkají. A tak, i když mnohdy zcela neprávem, byl často považován za pachatele nehod, neboť opravdový viník vzal do zaječích a poctivý a důvěřivý Alec neviděl k útěku důvod.

Greg, otec Aleca, mimochodem velmi zručný truhlář, měl svého syna velmi rád, ale když se množily stížnosti sousedů i zcela neznámých lidí, následoval obvykle trest. Někteří nedůtklivci dokonce Gregovi napsali dopis o chování Aleca, přitom příčinou například bylo okno, rozbité jedním z Alexových kamarádů. Míra trpělivosti Alecova otce byla vyčerpána a výprask, který následoval, byl pro malého Aleca obrovskou potupou. Otec nijak nedbal Alecových námitek a vykonal na něm svůj trest.

Alec, který to považoval za zradu jeho nejbližšího, zmizel v křivolakých uličkách města. Od té doby jej rodiče nespatřili a ani jeho nejbližší kamarádi netuší, kde Alec je. Pátrání, které Alecův otec podnikl se ukázalo jako neúspěšné a proto se svým jménem obrací na všechny dobré lidi o pomoc při hledání Aleca. Vždyť džungle v Papui dokáže být velmi nebezpečná a krutá i pro dospělého. Pomůže-li někdo, odměna ho nemine.

Ztracený Celerik

Celerik, syn Ilariena, je hodný chlapec. Patří k opravdovým dětem Yewu, neboť miluje přírodu v Yewu a také jí rozumí. Jeho otec vyrábí luky a šípy a tak není nikterak divné, že Celerik patří k těm dětem, kteří již od malička mají svůj, dovedou s ním obratně zacházet a většinu svého času tráví v milovaném lese. Les je pro Celerika místem, kde se odehrává většina her s kamarády, ale i přítelem a tak se v něm velmi rád i toulá. Často se mu stává, že zapomene na čas a domů se vrací až navečer. Dnes se však Celerik z jedné ze svých toulek nevrátil. Celerikův otec o něj nejdříve neměl velký strach, neboť věděl, že se o sebe chlapec dovede postarat, přesto má obavy, že chlapec domů cestu nenašel a že se mu něco přihodilo. Nabízí odměnu tomu, kdo Celerika najde a přivede zdravého domů.

Ztracená Hannah

Pekař Harold byl pracovitý muž. Zatímco se většina obyvatel Vesperu ještě oddávala sladkému spánku, sázel již první pecny chleba do pece. Pravidelně odpočíval u své dýmky a pozoroval východy slunce. Jeho žena, která mu byla značnou oporou a povila mu Hannah – překrásnou dceru, však brzy zemřela na neznámou nemoc. Hannah rostla jako z vody a otec ji naučil všemu ze svého řemesla, ale i radosti ze života. A tak i přes ztrátu matky vyrůstala Hannah ve šťastném prostředí. Mezi dětmi patřila k nejvyspělejším, byla chytrá a zdatná. Proto si se svými spoluvrstevníky často nerozuměla a většina času trávila sama. Již jako malá dokázala střílet i z luku a byla velmi samostatná. Proto nebylo divné, když zcela sama vyrazila navštívit svého strýce do města Cove. Ke svému strýci však nedorazila a ani domů se již nevrátila. Herold, milující otec je zoufalý, jediný smysl jeho života je nyní pryč. Pomůže někdo? Otec Hannah nabízí bohatou odměnu tomu, kdo jí najde a přivede.

Ztracená Susan

Susan, dcerka Marty, ženy kožešníka z Trinsicu, byla od malička poměrně málomluvná. Trvalo jí dlouho, než-li si našla mezi dětmi své kamarády. Proto byli oba rodiče rádi, když odpoledne pospíchala ven, se svými kamarády. Děti si často chodily hrát do blízkého lesa na schovávanou. Jedno odpoledne se však Susan s dětmi z lesa nevrátila. Děti si v zápalu hry ani nevšimly, že se s nimi Susan nevrátila. Jediné co po ní zoufalé matce zbylo, byla její malá panenka. Je to neštěstí, Susan někde bloudí lesem a rodiče, obzvláště Martu, trýzní obavy, aby se jí něco nestalo. Zdali se najde nějaký dobrý člověk, který by ji našel a přivedl domů. Marta s manželem nejsou příliš bohatí, ale přesto nabízí odměnu za její nalezení a doprovod domů.

Lembas

Přišel posel Serpentského Gwaitheru k pekaři s obědnavkou na další várku Lembasu. Když od pekaře odcházel ke svému pánu, nebyl moc nadšen. Donesl zprávu, jenž obsahovala prohlášení císařského pekaře. Kde uvedl, že nejsou suroviny na Elfský chléb, a tak se již nemůže dál vyrábět. Druhého dne vysela na pekařaových dveří zpráva:

Dám každému odměnu, jenž mi přense přísady do Lembasu, odměna není nikterak malá, ale hledat musíte po celém světu potřebné suroviny. Suroviny musí být doneseny neupravované, jen tak, jak je matka země spolodila.
Hlavní pekař

Kniha písní

Před několika měsíci jsem byl navštívit svého přítele Enrica Speraffica v nejslavnější hudební konzervatoři. Dozvěděl jsem se, že zná několik pěvců, jenž by mi mohli sepsat partitury na Knihu písní o kterou se leta zajímám a vždy to byla jen povest, o několika pěvcích, kteří ji mají a dokáží zahrát tak líbezné, ale přesto omamné pisně. Chtěl sem tuto knihu, jako každy pěvec v říši. Tak jsem bádal a hledal ve všech městech pěvce. Když jsem získal potřebné partitury, dozvěděl jsem se od Enrica, že jeho dávný přitel umí z těchto partitur sepsat onu knihu! Bohužel mi neřekl, kde ho mohu nalezt, protože se před lety ztratil z povědomi všech umšlců a i tech nejbližších, kteří ho znali. Sand ho najdu a ziskam Knihu Pisní!

Císařský krejčí

„Dobry den“, pozdravil jsem. Císařskému krejčímu se na tváři vykouzlil úsměv, když mě viděl. Opětoval pozdrav a hned se optal „máte“? „Ano“, odpověděl jsem. Jeho koutky se o něco výše povytáhly. Tleskl jsem a začli chodit služebníci s figurýnami, na kterých byly dračí brnění. Postavili je do řady, krejčí je pečlivě zkontroloval, podíval se na mě a řekl „a lodě máte“? „Ano“ odvětil jsem. Pak tedy „pojdtě za mnou“. Usedl za psací stůl a napsal vzkaz, který zapečetil a dal mi ho se slovym, ať jdu za císařským malířem. Konečně, pomyslel jsem si. Po předání listiny se mi předal nadobu s barvou. Rozloučil jsem se a na mém oři jsem pomalu odcválal do mého příbytku.

Lanhirova nemoc

Jako každý rok jsem jel do Yewu za svým přítelem oslavit jeho narozeniny. Cestou jsem potkal několik banditů, kvůli kterým jsem sjel z cesty a jel lesem. Zabloudil jsem. Hledajíc cestu jsem narazil na domek dřevorubce, uvítal mě, ale ještě, než sem vkročil, poprosil mě, abych se choval tiše. Že jeho žena trpí nevyléčitelnou nemocí. Místní léčitel mu prý řekl, že je nemoc nevyléčitelná, ale postup choroby jde prý rázně zmírnit nějakým lektvarem z bylin. Bohužel lektvar nemá a z bylin bynic neumíchal, protože se v tomto oboru neorientuje. Poprosil mě tedy, jestli bych mu nedonesl tento lektvar, že se mi bohatě odmění. Ukázal mi tedy cestu k mému příteli a s poplácáním po zádech popřál šťastnou cestu.

Mrtvý syn

Corwin se narodil do ne příliš spokojeného manželství. Když byly chlapci 3 roky jeho matka Salima zešílela z otcova stálého bití a flámováni. Protože malý Corwin byl otci přítěží, rozhodl se ho, dokud nebude plnoletý, dát do sirotčince. Tak malý chlapec rostl mezi cizími lidmi a cítil, že mu něco chybí. Kořeny. Jednou na dveře sirotčince zabouchal cizí ramenatý muž, žádal si mluvit s Corwinem. „Jsem Tvůj otec chlapče pojď…“ A on šel. V tu chvíli ještě netušil, že se vydal na cestu vedoucí k jeho záhubě. Léta plynula a Corwin žil ve sladké lži svého otce, který na ramena svého syna kladl jeden dluh za druhým.

Jednoho dne se však ztratil, jako kdyby se po něm země slehla. Na Corwinovi bylo aby začal platit. Přátelé se obraceli zády a jeho krásná mladá žena nechápala, co se s jejím drahým, veselým mužem děje… Vždy milý tak plný života se jí před očima měnil. Chmury se na jeho čele usadily na trvalo, když ho navštívil temný prorok, rozhodl se. Zkoncuji s tím. Navždy. Pokusil se několikrát otce najít, ale marně. Věděl, že pro něho již není záchrany, a když naléhal na meč, naposledy vydechl… „Nenávidím Tě Urtarone, můj otče.

Drahé kameny

Seděl jsem si jednou v hospodě ve městě Britain, když jsem si všiml dvou dětí. Seděly na zemi a hrály si s lesklými kameny. Podíval jsem se blíže a s údivem jsem zpozoroval, že to nejsou jen kamínky, ale drahokamy. „Chlapče hoď mi jeden kamínek“ zavolal jsem …. a skutečně byl to krásný emerald.

Začal jsem se vyptávat a zjistil jsem, že největsí hornické mesto je Minoc a tam je i naleziště kamenů. V minockém hornickém kempu jsem nestačil žasnout. Drahokamy se tu válely v hromadách a nikdo si jich nevšímal. Zjistil jsem, že tu pro ně nikdo nemá využití a nikdo je neopracovává. Ale vzpoměl jsem si na svého známého Lorda Wyrma Lorecka. Ten měl z démantů lože a stále se dožadoval nových. To já jsem zase toužil po ebenovém dřevě ze kterého jsem chtěl nábytek. Tak jsem rozlásil že za 3 kusy dřeva prozradím místo kde se můj známý ukrývá.

Problém s Orky

Yewská provincie je známa krásou své přírody. Moudrost a mírumilovnost elfů, kteří ji spravují, umožnila uchovat přírodu v nepozměněném stavu dlouhá léta. Yewské lesy jsou zdrojem bohatství, ale i místem, kde je každý bezpečný. Poslední dny však lesy navštěvuje stále méně lidí, dětský smích, který vždy provázel hry dětí v lesích, umlkl. V pohraničí Yewu se totiž začali objevovat Orkové. Napadají malé usedlosti v pohraničí, vypalují je a zabíjejí elfy. Poslední dobou se dokonce usazují v opuštěných pevnůstkách na hranicích provincie a odtamtud potom podnikají ještě nebezpečnější a krvavější nájezdy. Na obranu pohraničí byly určeny hlavně jednotky Hraničářů pod velením Saergona, jednoho z nejzkušenějších a nejvýznamnějších mužů provincie. Saergonovým mužům se daří odrážet nájezdy a udržovat samotný Yew v bezpečí. Nicméně je zřejmě jen otázkou času, kdy se nájezdy stanou neúnosnými. Blíží se doba, kdy další udatní muži císařství budou muset pomoci elfům v Yewu. Tak jako elfové mnohokrát svou moudrostí pomohli vyřešit spory v císařství, tak nyní meče a luky císařských vojáků musí pomoci chránit Yew. Bude třeba tak učinit se vším důrazem, rozhodností a silou. Jiný způsob, jak Orky vytlačit z pohraničí zřejmě není. Ve jménu boha Eketa a vznešeného císaře Alderona je nutné vyčistit Yewské lesy od krvelačných Orckých šelem.