„Najdete je všude. V bohy zapomenutých lesích, na sluncem spálených pouštích, uprostřed moří, v rozlehlých horách, na zemi i pod zemí. Před lidmi se zkrátka neschováte. Tak třeba já. Vyrostl jsem v malé osadě na hranicích, kde končil známý svět a začínaly husté lesy. Byl by ze mě trhan, který by musel spoléhat, že mu úrodu nesežerou kobylky, kdyby do naší vesnice nezabloudil potulný rytíř. Vydal se spasit svět, jenže každý takový spasitel potřebuje někoho, kdo by se mu staral o zbroj a o koně. Jeho poslední (a na dlouhou dobu jediný) zbrojnoš byl hlavní chod na jídelním lístku orků, kteří se toulali někde v lesích. Potřeboval vycídit zbroj a já potřeboval vypadnout. Mít celý život ruce od hnoje mne nijak nelákalo. Tak začalo naše putování.“
Lidé obývají celý známý svět. Shlukují se do osad, vesnic, měst, schovávají se za palisády či kamenné zdi hradů.
Dá se říct, že jsou nejvšestrannější rasou. Jsou mnohdy hamižní jako trpaslíci, chytří jako elfové a náladou se často vyrovnají trollovi s migrénou.
Živí se zemědělstvím, řemeslnou výrobou, bojem i obchodem. Dokáží způsob života přizpůsobit prostředí, ve kterém žijí.
„Nebyl to špatný život. Toulali jsme se krajem. Rytířův stav nám poskytoval dostatek respektu a kde respekt nestačil, pomohla okovaná bota mezi zuby nebo lesklé ostří meče v břiše. Sice mi stále unikalo, proč se můj pán měl nutkání vrhat vstříc smrti hodné epické básně, ale když mi to zaručovalo plný žaludek, odkýval jsem mu vše. Často jsem měl chuť zahodit věci, utéct a ztratit se mezi nejbližšími stromy, ale když jsem viděl, jak se vstříc hrozícímu nebezpečí v kleče modlí, poté bleskurychle tasí a hrozící nebezpečí promění v hromádku materiálu vhodně naporcovaného pro celou fakultu univerzitní větve studia anatomie, začal jsem propadat myšlence, že děláme svět lepším.“
Jedno je jisté. Lidé věří. Už není tak jisté, v co přesně. Někteří ve zlato, honosné šaty, jiní ve smrt a potoky krve. Další věří v bohy. Ty spatřilo jen pár vyvolených (alespoň to tedy tvrdí), ale věří v ně celé národy. Jiní zas věří v rychlé nohy, chytrou hlavu a hodně štěstí. Někdo v otce, syna a ducha svatého. Každému, co jeho jest. Co kdyby na těch bozích něco bylo, že?
Lidé si o sobě myslí, že jsou civilizovaní. To často znamená, že mají víc ocele, než ostatní. Ať už je to na těžké plátové zbroje či na štíhlé lesklé čepele.
Lidé používají snad všechny možné druhy zbraní – luky, kuše, dlouhé i krátké meče, sekery, palcáty, kladiva, kopí a halapartny – vše, co se za jeden konec dá držet a druhým dloubat do nepřátel. Některé zbraně mají za úkol lovit pro obživu, jiné pro zábavu, další chrání svého pána nebo jeho majetek. I v té nejzapadlejší chatrči najdete něco, čím se dá sfouknout svíčka života jiného tvora.
Ve velkých městech se více než na zbraně spoléhají na vzdělání a obchod. Lidé obchodují se vším, dokonce i sami se sebou. V každém městě se najde pár červených luceren, stejně jako luxusních obchodů plných jemných látek, vonných olejů či uměleckých děl.
Člověk obchoduje s každým, kdo má dost peněz. Ať už se jedná o elfa či trpaslíka, vždy se najde někdo, kdo může nabídnout něco, co se dá prodat, vyměnit, nabídnout, zpeněžit.
Čest u lidí není pravidlem, ale na druhou stranu nejsou všichni lidé bezpáteřní červi, myslící jen na svůj zisk.
Kolik lidí, tolik různých povah. Je jen na vás, jaký si uděláte na svých cestách obrázek o lidech kolem vás.